Na podporu umění ve veřejném prostoru má Praha už dva roky koncepci, která budila nejrůznější vášně. S novým vedením radnice se situace ujasnila. Institut plánování a rozvoje města Prahy (IPR) v lednu představil dodatek k Manuálu tvorby veřejných prostranství, který se zabývá uměleckými díly ve městě a navrhuje způsoby jak na to.

Když jsme loni na jaře psali o 2 % na umění do veřejného prostoru, která chce město Praha investovat (částka pro každý rok odpovídá dvěma procentům sumy, kterou město utratilo v předchozím roce v rámci investic), bylo kolem toho více otázek než odpovědí a spousta průtahů v procesu nastavení opatření. Chyběla nezávislá komise, která by díla vybírala a nebylo jasné na základě jakých meřítek bude kvalita děl posuzována. Mluvilo se o tak zvaném přístupu 50 na 50, kdy by polovina děl z 2 % rozpočtu vzešla z nákupu od slavného (světového) umělce a druhou polovinu by tvořily díla z veřejné soutěže. Metoda 50 na 50 byla kompromisem v tehdejší vládnoucí koalici. Okruh primátorky Krnáčové usiloval o nákup děl od umělců typu Anishe Kapoora s cílem posílit turistický ruch Prahy. Náměstkyně primátorky pro územní rozvoj Petra Kolínská naopak prosazovala stoprocentní zastoupení veřejných soutěží. Hodně se mluvilo, pořádaly se diskuse a k ničemu se nakonec nedošlo. Na podzim po komunálních volbách se změnilo vedení i situace. Dnes konečně víme, jak by vše mělo probíhat.

Odbornost především
"Nechci se propsat do veřejného prostoru nákupem fantastického díla, což hrozilo za minulého vedení. Politik se má řídit odborným doporučením. 50 na 50 je vysoce netransparentní přístup a odkazuje na bývalé politické vize. Tohle my nesdílíme,

a proto chceme pouze veřejnou soutěž," uvedla nová radní pro kulturu Hana Třeštíková na lednové diskusi v CAMPU (Centrum architektury a městského plánování). Zmínila též, že Rada hlavního města Prahy (RHMP) už jmenovala odbornou komisi, která bude RHMP doporučovat formu pořízení uměleckého díla a návrh na umístění uměleckých děl. Ten pak předloží komisi z IPRu, který bude případně řešit i úpravy okolí uměleckého díla. „Komise je zatím pětičlenná. Ale do budoucna by se měla zvětšovat. Předsedou je pan Osamu Okamura, dále v ní jsou Milena Bartlová, Adam Budak, Marie Foltýnová a Denisa Václavová. Celý program potrvá po dobu minimálně dvou let, poté se rozhodne, zda v něm pokračovat,“ uvedla tajemnice komise Anna Gümplová z MHMP.

V koncepci 2 % na umění figuruje také GHMP a sice jako správce uměleckých děl a vypisovatel soutěží. GHMP také zpracovává soupis všech děl ve veřejném prostoru na území města Prahy, který by měl být hotový do léta. Je třeba vyhodnotit, co všechno se v Praze nachází, GHMP zjišťuje majitele a správce, aby se pak mohla řešit péče a případné návrhy na odstranění nevyhovujících děl. Databáze děl včetně GPS kódů pak bude sloužit také jako podklad pro IPR, neboť ten bude vytipovávat místa pro nové realizace. Zdá se tedy, že chyběla už jen metodika jak postupovat a definice kritérií kvality. Těmito tématy se podrobně zabývá nová publikace Umělecká díla na veřejných prostranstvích hlavního města Prahy, která je dodatkem neboli tak zvaným plug-inem k Manuálu tvorby veřejných prostranství, který vypracoval IPR již v roce 2014.

Proč plug-in potřebujeme?
Akce v CAMPu byla primárně křtem publikace. Dokument má sloužit především městu jako metodický podklad k programu 2 % na umění. Dále pak umělcům, spolkům a dalším iniciátorům vzniku výtvarných děl a všem, kteří nemají jasno co je kvalitní a nekvalitní umění ve veřejném prostoru. Podrobné zpracování problematiky dosud chybělo nebo nedocházelo k její dostatečné reflexi. Kvůli neznalosti se proto do veřejného prostoru dostala díla, se kterými si nyní město neví rady (například mnohokrát diskutovaná socha okřídleného lva na pražském Klárově.) Hlavní motivací autorů plug-inu pod vedením architektek Pavly Melkové a Kateřiny Frejlachové z Kanceláře veřejného prostoru bylo téma koncepčně uchopit, aby se Praha do budoucna vyhnula přístupu „máme hotovou sochu a kam s ní.“ Plug-in, který je ke stažení zde, má ukazovat cesty, není dogmatický ani restriktivní a klade si tři základní otázky – proč je umění ve veřejném prostoru města důležité, jak může umělecké dílo zlepšit kvalitu veřejného prostranství a jak dosáhnout kvalitního výsledku. Součástí je i typologie děl (dočasné, trvalé, komemorativní a další) a příklady dobré praxe z Česka a zahraničí. Autorky kladou důraz na mezioborovou spolupráci při vzniku díla, odbornost při výběru a na kvalitu na úkor kvantity, diskutují také téma správy a údržby. V CAMPu se kromě křtu také diskutovalo a kromě autorek publikace a Hany Třeštíkové se v panelu sešli umělec Kryštof Kintera a teoretik umění Karel Císař.

Není to o prezentaci umělce
Umění ve veřejném prostoru je složitou disciplínou. „Dílo do veřejného prostoru je tvorba nesvobodná, je zde moc pravidel. Pro mě to není moc fajn. Pokud to udělám, tak je to vnitřní puzení. Takhle vzniklo Memento Mori pod Nuselským mostem,“ svěřil se Kintera. Jeho dílo je podle Melkové zároveň ukázkou toho, jak dílo vstupuje do interakce s prostorem a nemohlo by stát jinde než právě zde. Hlavním tématem tvorby veřejných prostranství, a to včetně umění, je kontext, a proto je ideálem dílo vytvořené pro dané místo. Vztah díla a prostoru by měl být reciproční, vzájemně se obohacují a povyšují své hodnoty. „Umění ve veřejném prostoru neslouží jako podstavec pro prezentaci umělce,“ zdůraznila Melková a uvedla, že je třeba posuzovat tak zvanou komplexní kvalitu realizace – souhrn umělecké a obsahové kvality díla ve vztahu k místu. Na současné umění v prostoru města se kladou vyšší nároky než je dekorování místa. „Krása je stále důležitá. Esteticky dekorativní dílo je fajn, ale když bude navíc komunikativní, povýší kvalitu prostoru,“ uvedla Melková.

Vzděláváním proti vandalismu
Ničení děl se lze vyhnout především informovaností veřejnosti a osvětou, jak se diskutující shodli. Dotazující z publika též poukázal na chybějící označení samotných uměleckých děl na příslušných místech. „Ano, to by město mohlo řešit, protože těžko si člověk vybuduje vztah k něčemu, co nezná,“ odpověděla Frejlachová. Pavla Melková k tématu uvedla, že zahraniční publikum je daleko poučenější a „citlivost společnosti vůči umění lze kultivovat opakovaným zprostředkováním zážitků s uměleckými díly. Například rozvíjení citlivosti vůči realistickému versus abstraktnímu umění. Cílem je pomoci lidem díla prožívat a nabízet rozmanité zkušenosti.“ Kryštof Kintera si myslí, že je třeba dát větší prostor také dočasným intervencím ve veřejném prostoru. Ty mohou být klidně i radikální a svoji povahou tak mohou veřejnost edukovat, neboť podle něj je především třeba „roztahovat mentální pole co socha může být a odtraumatizovat vnímání, že socha je buď bronzová nebo kamenná.“

Odstranění nevyhovujících děl
Vedle nových realizací se mluvilo také o stávajících nevyhovujících dílech. Ať už jde o ideologicky zatížené sochy z minulého politického režimu nebo tak zvané danajské dary městským částem Prahy. „Samospráva musí mít sebevědomí. Cesta je jednoduchá – pokud má dílo správce a ten jej nechce, tak ho prostě odstraní na základě odborného posudku. Plug-in poskytuje argumenty jak to udělat,“ uvedla Marie Foltýnová z GHMP. Na to opáčila Hana Třeštíková, která je současně radní pro kulturu na Praze 7: „Na to musíte mít koule. Odstranění sochy motýla (dar od brazilského umělce, pozn. red) z Ortenova náměstí může zničit politickou kariéru. Klademe si otázku, jak to vysvětlit starousedlíkům, kteří si na exponovaném náměstí na dílo již zvykli a vzali je za své. Je rozdíl odstranit dílo od Anny Chromy u Stavovského divadla na Praze 1, kde je turistická zóna a nikdo by si ani nevšiml, že dílo zmizelo.“ Podle Melkové díla dříve vznikala s jiným záměrem než dnes, takže je logické, že nám z dnešního pohledu nemusí již vyhovovat. „Ideálem v procesu odstraňování je podrobit díla stejným kritériím jako když vznikají. Zvážit, zda vztah díla k prostoru je vhodný,“ míní Melková. Teoretik Karel Císař se jednoznačně přiklání k ikonoklasmu v kontextu města jako celku, což zahrnuje i vizuální smog, nejen nevyhovující umělecká díla. Role města podle něj musí hájit svoje pravidla jakkoli se veřejná sféra ocitá pod tlakem soukromých subjektů.

Nový přístup
Umělecká díla do veřejného prostoru jsou nejtěžší disciplínou, jak několikrát zaznělo. Jsou venku pro všechny a nelze se jimi zavděčit všem. Metodiku a odbornou komisi tedy máme. Zdá se, že všichni už konečně vědí, co bude následovat. Nicméně sebelepší komise, odborníci a kritéria kvality úspěch nezaručí, pokud město jako zadavatel nebude schopno vysvětlit lidem v čem je dílo kvalitní. Proto je dobře, že diskutující kladli důraz také na osvětu. Nešťastným zmiňovaným příkladem kvalitního díla ve veřejném prostoru, které veřejnost nepřijala z důvodu nedostatečné komunikace je Lavička Ferdinanda Vaňka, která na počest Václava Havla vznikla pro Prahu 6. V médiích se totiž řešila hlavně cena lavičky a díky tomuto zjednodušení došlo ke zbytečné kontroverzi. Jakkoli je nová radnice Prahy jiná, chce s lidmi více mluvit, být transparentní a zmíněných problémů je si vědoma, komunikace s veřejností nebude v tomto směru vůbec jednoduchá. A to právě proto, že jde o výtvarné umění, které dlouhodobě trpí tím, jak je uzavřené a nesdílné.

Na diskusi v CAMPU byl mezi řádky patrný i jiný tón k plánování hlavního města. Odklon radnice od velkých, spíše marketingových cílů a Prahy jako značkové turistické destinace k možná přízemní, obyčejné a lokálně specifické Praze jako městu pro lidi. Dobře se to všechno poslouchalo, podobně jako když na podzim loňského roku nová pražská koalice promlouvala o svých záměrech. Zatím to jsou jen libá slova. Počkejme si na to, jak to bude v praxi probíhat. Podle posledních zpráv z MHMP by měla komise poprvé zasednout již v únoru k debatě nad dalším postupem.

Ilustrace: MgA. Marek Kundrata, In: Plug-in → Manuál tvorby veřejných prostranství hlavního města Prahy © IPR/SDM/KVP, Praha, 2018
Odkaz: http://manual.iprpraha.cz/uploads/assets/umelecka_dila-web-final_150dpi.pdf

Nepřehlédněte /