Nechtěli jsme, aby kino zbourali

Budovu posledního kamenného kina v Liberci, která se nachází v bezprostřední blízkosti radnice, chtělo město v roce 2008 prodat. V souvislosti s nově vybudovaným multiplexem s několika kinosály nebylo vedení města schopné najít konkurenceschopné využití budovy. Architektonicky a funkčně unikátní stavba byla navržena v roce 1922 ve stylu art deco. Díky občanskému odporu se město nakonec rozhodlo objekt pronajmout spolku Zachraňme kino Varšava, který se objekt snaží zrekonstruovat a vytvořit v něm multifunkční kulturní centrum. O tom, jak probíhalo vyjednávání a jak nyní Varšava žije, jsme si povídali s jedním z členů spolku Petrem Hubáčkem.

Stavba 1922 byla postavena v roce 1922 ve stylu art deco libereckými německými architekty Effenbergerem a Noppesem.
Stavba 1922 byla postavena v roce 1922 ve stylu art deco libereckými německými architekty Effenbergerem a Noppesem.

Mnohokrát jste v médiích uvedli, že motivace zachránit skvostné architektonické dílo a obnovit zašlou slávu městského kina jsou srdeční. Popište mi váš příběh záchrany Varšavy, jak to začalo?
Liberec je dlouhodobě s podporou kulturního dění poněkud na štíru. V minulosti a ostatně i dnes je v popředí zájmu vládnoucí garnitury především sport, což je vzhledem ke geografické poloze města pochopitelné. Od devadesátých let zde postupně mizí různé zajímavé domy, které město prodávalo, aby vyřešilo svoji finanční situaci. Mělo se to týkat i kina Varšava. Situace dospěla do fáze, kdy to nenechalo chladnými hodně lidí. Nechtěli jsme, aby se kino zbouralo a vyrostl zde nějaký strašlivý obchodní dům, a proto jsme dali dohromady občanské sdružení. Nyní máme od statutárního města Liberce budovu v pronájmu. Naší srdeční povinností je se o objekt a jeho funkci starat. Po rekonstrukci první části jsme v roce 2015 ve foyer otevřeli kavárnu a snažíme se dělat program.

Od roku 2008 se udála spousta věcí, anabáze vyjednávání s magistrátem byla vleklá a složitá. Nebylo to tak jednoduché, jak se zdá. Můžete to podrobněji popsat?
Hlavní problém spočíval v tom, že politici nerozuměli tomu, co chceme s domem udělat. Ačkoli město nevědělo, co s ním, přesto se zdráhalo pronajmout ho lidem, jako jsme my. Báli se, že to bude další černá díra pro město. Na jednu stranu z nás cítí jistou konkurenci a báli se, že je politicky ohrozíme, na druhou stranu v našem působení neviděli žádnou ziskovost. Vůbec je nenapadlo, že nejenom kapsy, ale i duše má být naplněná, a to ne pouze sportem. Vyrovnat se s těmito představami byl velký oříšek. Museli jsme je dlouze přesvědčovat, že z toho nechceme nic vytřískat. Že to děláme pro město jako takové, aby se tu líp žilo. Mnohokrát jsme se s nimi sešli, ukázali jim architektonické plány na rekonstrukci, program a koncept udržitelného provozu domu, a pořád to nestačilo. Nakonec jsme se dohodli, že by se dům mohl katastrálně rozdělit na půlku, protože v prvním patře, na místě původních garáží, dnes sídlí pizzerie Maškovka, kterou chtěl majitel koupit. A peníze z prodeje by se pak alokovaly na nutnou rekonstrukci, na kterou město nechtělo přispět. Všechno jsme si vyběhali na úřadech a nakonec to klaplo. Od roku 2014 máme smlouvu, která byla nyní díky grantům prodloužena do roku 2023.

Rekonstrukce 2013-2014, autor: ZkV
Rekonstrukce 2013-2014, autor: ZkV

Od roku 2008 se udála spousta věcí, anabáze vyjednávání s magistrátem byla vleklá a složitá. Nebylo to tak jednoduché, jak se zdá. Můžete to podrobněji popsat?
Hlavní problém spočíval v tom, že politici nerozuměli tomu, co chceme s domem udělat. Ačkoli město nevědělo, co s ním, přesto se zdráhalo pronajmout ho lidem, jako jsme my. Báli se, že to bude další černá díra pro město. Na jednu stranu z nás cítí jistou konkurenci a báli se, že je politicky ohrozíme, na druhou stranu v našem působení neviděli žádnou ziskovost. Vůbec je nenapadlo, že nejenom kapsy, ale i duše má být naplněná, a to ne pouze sportem. Vyrovnat se s těmito představami byl velký oříšek. Museli jsme je dlouze přesvědčovat, že z toho nechceme nic vytřískat. Že to děláme pro město jako takové, aby se tu líp žilo. Mnohokrát jsme se s nimi sešli, ukázali jim architektonické plány na rekonstrukci, program a koncept udržitelného provozu domu, a pořád to nestačilo. Nakonec jsme se dohodli, že by se dům mohl katastrálně rozdělit na půlku, protože v prvním patře, na místě původních garáží, dnes sídlí pizzerie Maškovka, kterou chtěl majitel koupit. A peníze z prodeje by se pak alokovaly na nutnou rekonstrukci, na kterou město nechtělo přispět. Všechno jsme si vyběhali na úřadech a nakonec to klaplo. Od roku 2014 máme smlouvu, která byla nyní díky grantům prodloužena do roku 2023.

Pomohlo vám, že někteří vaši kmenoví členové spolku jsou architekti, a proto dokázali odhadnout rozsah škod a míru rekonstrukce?
Mysleli jsme si, že to bude výhodou, ale pro město to nebylo důležité. Místní úředníci přemýšlí dost jiným způsobem. Nakonec se je podařilo přesvědčit a asi milion dvě stě tisíc bylo alokováno na základní rekonstrukci, jako je kanalizace a podobně. Poté jsme začali rozvíjet vizi a obsahovou náplň budovy.

Jaká je? Co jste městu nabídli?
Prostor je univerzální, tak jsme si řekli, že ho lze využít k různým věcem. Dnes pořádáme průměrně patnáct akcí měsíčně. Od přednášek, promítání filmů přes divadlo, školní projekce až po metalové koncerty a festivaly. Program neděláme my, ale jde odspoda. Lidé nám píšou a volají, že by chtěli něco udělat v kině Varšava. Nemusí být z Liberce, přijímáme návrhy od kohokoli, i ze zahraničí.

Dramaturgicky plán tedy vzniká ve spolupráci s lidmi, kteří se ozvou.
Ano, nyní už je musíme odmítat, zájem je velký.

koncert Never Sol, kavárna

V jaké fázi rekonstrukce jste nyní a co všechno se v budově využívá?
Nejdříve jsme zrekonstruovali foyer, kde vznikla kavárna. V prostoru Barrandoff, který je nahoře, se dělají například divadla pro děti. Aktuálně řešíme kinosál. Byl v hrozném stavu. Celý dům byl prorostlý dřevomorkou, ačkoli to vše vypadalo na první pohled v pořádku a v kinosále se ještě do roku 2008 občas promítalo. Všechno jsme museli vyhodit a začít znova. V suterénu plánujeme sdílené zkušebny, kde by mohli být lidi, kteří pak v prostoru kinosálu mohou mít koncert. Stříšku nad vchodem občas využíváme pro busking, je to příjemné pro kolemjdoucí.

Celkově to jde pomalu, kvůli nejistým financím nedokážeme odhadnout, kdy to bude hotové. Veškeré architektonické studie od nás město doposud dostalo zdarma, dál už to ale nemůžeme dělat za svoje peníze. Šlo o stovky hodin práce mnoha lidí. Naším cílem je přimět městskou garnituru, aby pochopila, že tento dům je architektonicky a koncepčně cenný, zapadá do středu města a má potenciál, aby se dal využívat k akcím, které nemají ve městě vhodný prostor pro realizaci.

Kde všude získáváte peníze? Jakou máte podporu kromě grantů a veřejné sbírky, kterou přirovnáváte ke sbírce na Národní divadlo?
Veřejná sbírka je pěkná věc, ale tyhle peníze (cca 200 000 Kč) lze použít jen na opravy. Peníze, co jsou na provoz, generujeme my ze spolku, protože pracujeme dobrovolně. Máme transparentní účet, kam chodí peníze za podnájmy sálu, prostoru kavárny a horního Barrandoffu. My neplatíme kapelám nebo organizátorům. Buď jdeme půl na půl, nebo chceme pronájem od nich a oni si pak vyberou vstupné. Občas je to šul nul při objemu cca 40–150 akcí za rok.

kinosál

Od města jste dostali peníze na rekonstrukci z prodeje Maškovky. Máte od něj nějakou další podporu?
Ta se nám zatím nepodařila zajistit. Jde jen o malé dotační tituly z kulturního fondu SML v řádu 49 000 na pololetí. To ovšem podléhá schvalování rady a její výsledky jsou pro nás čím dál tím horší a více nejisté a o tyto malé částky si konkurují desítky nezávislých kulturních organizací. Ve fondu oprav města je ročně 150 000, takže když se stane akutní havárie, dá se zaplatit z těchto peněz. Ale obojí je komplikované a je s tím hodně papírování.

A evropské granty?
Zatím to byly dva. Grundtvig pro rok 2013 a 2014. Dále pak Visegrad, Nadace Via a podobně. Čerpáme takové ty běžné roční granty na akce, například od ministerstva kultury. Je to různé, půlka žádostí vyjde, půlka ne. Ale to jsou všechno takové malé ryby, se kterými je hodně práce, protože na to nemáme speciálního člověka a děláme si to sami. Mnohdy to přijde vniveč.

Aktuálně máme podanou žádost o velký grant SN-CZ, který je o česko-německé spolupráci pro roky 2014–2020. S partnery z Kulturfabrik Meda Mittelherwigsdorf a s Kronenkino Zittau jsme se dohodli na dlouhodobé spolupráci a aktivitách, které bychom chtěli dělat společně. Nejde jen o kino, ale také o výtvarné umění, živé doprovodné koncerty k filmům, poutní vyhlídky s literárními odkazy v přírodě a podobně. Máme to rozepsané do velkého projektu, na kterém jsme pracovali asi rok. Přišli jsme s tím na město s žádostí, aby se jako vlastníci domu stali partnery projektu. Nakonec museli souhlasit. Ale vypadá to bledě vzhledem k tomu, že jsme chtěli hodně peněz. Ukázalo se totiž, že saská banka, která to financuje, by raději podpořila více projektů menších než větších. To se dřív nevědělo. Byli jsme požádáni o přepracování harmonogramu a rozpočtu. Něco jsme upravili a počkáme, co se bude dít.

A co podpora Libereckého kraje?
Ten funguje dobře, je vstřícný, ačkoli Varšava není jeho budova. Je to taková žabomyší válka mezi městem a krajem o to, kdo je lepší správce. Každopádně kdykoli jsme kraj požádali o podporu ‒ ať už na program nebo jednorázově na nějakou opravu ‒, vysvětlili nám způsoby, jak naše žádosti naplnit.

Co myslíte, že by se muselo udělat, aby se město takzvaně probralo a vzalo si Varšavu za svou?
Museli by pochopit, že to má smysl. Nevidí výsledky, nemají vizi, nevnímají ten potenciál a nedokážou si představit, co zde může být za pět let.

A co to bude?
Pokud Varšava nespadne nebo se neprodá, bude tu funkční dům, který si budou lidi tvarovat zespoda. A možná už tady nebudeme my. Bude se zde konat to, co lidé v Liberci budou chtít. Nebude to program z rozhodnutí nějakých vlastníků objektů, ale bude to přesně to, co místní potřebují. Může to dozajista fungovat životaschopně i bez nás.

Petr Hubáček
Spolek ZkV při rekonstrukci

Zájem o váš program tedy je, nedostatkem netrpíte.
Ano, zájem je. I když se to nedá srovnávat s hokejovým zápasem. Ale v porovnání s ostatními kulturními zařízeními v Liberci si myslím, že máme dobrou návštěvnost. Je to i díky pestrosti nabízených akcí.

Jak publikum oslovujete?
Máme webové stránky, Facebook, měsíční programy, které jdou do výlepu, plakáty na konkrétní větší akce, měsíční e-mailové bulletiny a občas využijeme k propagaci i rádio nebo noviny, když nás osloví.

Vy a kolegové ze spolku pracujete pro Varšavu dobrovolně ve svém volném čase a máte i síť externích dobrovolníků, kteří příležitostně pomáhají. Myslíte si, že dobrovolnictví je dlouhodobě udržitelné? Neubírá na motivaci a pracovním nasazení účastníků? Jak dlouho to jde dělat ve volném čase efektivně?
Udržitelné to naprosto není. Největší problém jsou soukromé roviny, rozkládá to vztahy, má to špatný vliv na práci. Stane se to každému, kdo tímhle způsobem bude fungovat dlouho. Entuziasmus vyhoří a zůstane jen rutina, která není zábavná. Pak si začnete klást otázky, proč to dělat, když vám to ničí osobní život a zůstávají jen povinnosti.

A v jaké fázi jste vy?
Zrovna v téhle. Dobrovolnická činnost s sebou nese drastické následky v rovině osobního života a vztahů. Je nám jasné, že nelze zachraňovat majetek všech donekonečna a přitom mít z vlastního života ruinu. Proto je třeba s tím něco dělat. Hledáme do spolku nástupce. Nejsou ale lidi. Každý má strach, že by musel něco dělat zadarmo.

A myslíte si, že je v budoucnu možné, aby multifunkční prostor Varšava nemusel být závislý na dotacích, byl finančně soběstačný a lidé by nemuseli pracovat zadarmo?
Chce to dobré vedení a půjde to, když bude dobře fungovat kavárna, která je schopná utáhnout energie. Ty nelze účtovat organizátorům akcí. Pokud kavárna nebude generovat peníze, program bude strádat. Jednoznačně se ale dá říct, že kultura obecně nutně potřebuje podporu z vrchu – nejlépe v podobě finanční odměny lidem, kteří se o ni starají. Je třeba si uvědomit, že za naší prací stojí i celý výčet dobrovolníků, kteří postupně odpadávají právě kvůli nulovému peněžnímu ohodnocení. Všude na světě je zcela normální, že se kultura spojená s veřejným prostorem ve městě dotuje. Máme předpřipravenou koncepci jakéhosi regionálního kulturního svazu, který by podobně jako unie sportu zprostředkovával přímý kontakt s finančními toky z ministerstva kultury. Odpadly by tak zbytečné mezičlánky, které kulturní činnost jen komplikují.

Busking

Co byste doporučili podobným aktivistům, co pro vás bylo nejsložitější?
Je tam spousta prubířských kamenů, které je třeba odrážet. Nejsložitější je přesvědčit lidi, kteří k tomu vůbec nemají vztah, že je dobré zachránit dům podobného typu. Že není dobré ho nechat ladem nebo ho prodat a že je lepší historii oprášit, zvednout z popela. Když se podíváte technicky na stav budovy, bylo to tak vymakané. Například jednoduše vymyšlené vzduchotechnické zařízení, které komunisti zazdili. Když jsme to všechno odkryli, žasli jsme, jak to ti Němci měli skvěle vymyšlené. Z tohoto se může člověk poučit, je to studnice nápadů i pro architekty. Navíc na Liberecku není moc artdecových staveb.

Rekonstrukce tedy probíhá tak, že se zbavujete komunistických nánosů a budovu vracíte zpět do artdecového stylu?
Ano. Nechali jsme akorát původní venkovní nápis a podlahu v kavárně. Zbytek jsme osekali na cihlu. Podle původního návrhu jsme například udělali nové vchodové dveře. Pod pódiem jsme dokonce našli zazděné původní lustry. Kombinujeme to s modernějšími prvky, jako je třeba bar v kavárně.

V roce 2016 jste získali cenu Grand Prix architektů za rekonstrukci kavárny. Ani to nebylo pro město přesvědčivé? Je to přeci úspěch.
Mysleli jsme si, že to bude mít větší váhu, ale nemá. Liberec je specifický a bude trvat, než lidi pochopí, že tu máme bohatství. Není třeba znova tvořit, stačí jen oprášit a znova využít to, co tu dávno je. Nepotřebujeme nové náměstí a krabice s nákupními centry, ve kterých se nakonec lidé v podstatě nudí a nijak se nerozvíjejí.

Co byste doporučil dalším aktivistům? Co je klíčové, když se chtějí do podobné věci pustit? Ať už je to záchrana budovy, nebo třeba pozvednutí kulturního života v místě a podobně.
Důležitá je smysluplnost celé akce. Pokud jde o dlouhodobé projekty, je stěžejní vize a entuziasmus vyvěrající z pochopení místa. Ať se zkusí podívat do budoucna, co stojí na konci té vize. Jestli to je spokojenost lidí, pro které to dělají, nebo jenom jejich ego, které říká: „Super, já jsem něco velkého udělal.“ To je rozměr, který může, obzvlášť mladým lidem, narušit dobré úmysly a stáhnout je špatným směrem.

A co je důležité při vyjednávání s úřady?
To je samozřejmě alfa a omega, člověk musí být diplomatický, i když to mnohdy nejde. Není třeba se vzdávat. Po čtyřech letech se politická garnitura zase vymění. My se okolo toho motáme od roku 2008, už jsme zažili tři garnitury a pořád je to stejné, ale učíme se oboustranně komunikovat a spolupracovat.

I když budou volby, nečekáte změnu?
Tady je asi jedno, kdo bude na radnici sedět. Není to stranický problém. Xkrát nás různé strany chtěly před volbami podpořit. Nikdy se potom ale nic nestalo, ačkoli tendence tam byla. Nikdo nechce převzít zodpovědnost za rozhodování. Boj je to dlouhý, jsme stále na cestě. Je třeba jít pomalu, ale jistě.

Odkazy: www.kinovarsava.cz; Facebook
Text: Kateřina Přidalová
Foto: Kino Varšava, fotogalerie

Mohlo by vás zajímat

Jde o vztah dočasných a trvalých zásahů

S Michaelou Hečkovou o kulturním aktivismu, financování a udržitelnosti neziskových projektů ve veřejném prostoru v souvislosti s její nedávno vydanou knihou O městech a lidech. Říká jí kuchařka. Je plná lokálních receptů na oživení veřejného prostoru. Některé povedené, jiné méně, poukazují na občanskou angažovanost a fakt, že i na periferii se něco děje. A není toho málo.