„Kulturní sektor musí stát na vícezdrojovém financování a nohy, na kterých stojí, musí být alespoň tři, jinak se to nedá udržet. Jedna z nich musí být samofinancování a ty druhé dvě nějaké veřejné rozpočty.“ S Viktorem Tichákem, náměstkem primátora města Olomouce pro školství, kulturu, cestovní ruch a městské části, jsme hovořili o kulturní politice a o tom, jak současné krize ovlivnily a ovlivňují přístup k tomuto sektoru na krajské úrovni.

Jak dlouho působíte v komunální politice v Olomouci a jak se vám líbí vaše současná pozice v Radě města Olomouce?

V komunální politice působím od roku 2018. Jedno volební období jsem v ní strávil jako opoziční zastupitel a rok a několik dnů zastávám pozici náměstka primátora, tedy jsem v koalici. Role opozičního zastupitele je samozřejmě mnohem obtížnější v tom smyslu, že člověk ji vykonává při své běžné pracovní agendě. Současná koaliční role je zajímavější, zastupitel má reálný vliv na to, co celé ty čtyři roky pozoroval, a může něco opravdu měnit. To je samozřejmě velká odpovědnost, ale zároveň mě to baví a naplňuje, protože výsledek je potom fyzicky vidět.

Co pro vás v uplynulém roce byla největší výzva a co vás frustruje?

Největší výzva je pro mě řešení sloučení Moravského divadla a Moravské filharmonie. Je to velmi komplexní téma a ona komplexita je zároveň největší výzvou i největší frustrací.

Naše divadlo je nejchudší třísouborové divadlo v republice. Ostatní krajská města se ke svým divadlům chovají trochu štědřeji, co se týče příspěvku. I tak ale Moravské divadlo – spolu s filharmonií, která už je po rozpočtové stránce asi srovnatelnější s těmi ostatními – představuje opravdu velký zásek do městského rozpočtu. Dlouhodobě vnímám, že v Olomouci chybí konsenzus o udržení obou institucí, že je tady velká část lidí, která si myslí, že není legitimní, aby ve městě bylo takto velké divadlo a filharmonie. To je samozřejmě problém, protože takový postoj potom zavdává podnět k postupnému, tichému škrtání v těchto institucích.

Už v minulém volebním období jsem nechal analyzovat efektivitu některých konkrétních věcí v rámci divadla a filharmonie a v určitých aspektech prostě nevycházely dobře. To bylo důvodem, proč jsme si teď nechali zpracovat i nezávislou analýzu. Sloučení obou institucí se v Olomouci nabízí proto, že sdílí jednu budovu. A synergie, které by mohly fungovat v rámci jedné instituce, tam teď prostě nefungují. Máme dva vchody, dvě vrátnice, filharmonici chodí na černo cvičit do ladíren divadla; nesmějí, protože nejsou jeho zaměstnanci. Dlouhou dobu se řešil problém se sdílením pokladny – jak zařídit, aby si diváci mohli v pokladně divadla koupit i lístky na filharmonii. Jedná se o provozní věci, nad kterými se člověk pozastaví a řekne si: Proč to tedy neudělat jinak? Myslím, že je dobré tu debatu nejen otevřít, ale také ji dovést do konce a stanovit si: To, co tady vznikne, musí být legitimní a musí na tom být společenská shoda. Pojďme to všichni společně budovat, stavět a podporovat. Co vytvoříme, ale musí být obhajitelné. Proto analyzujeme další možnosti fungování. Z dosavadní analýzy vychází, že sloučení je jednoznačně lepší varianta než zachování současného stavu.

Máte v gesci hned čtyři kompetenční oblasti. Jak se to dá časově skloubit?

Řekl bych, že v zásadě jsou to dvě kompetenční oblasti. Jednou je školství a jednou komunitní služby. Komunitní služby představuje odbor kultury a cestovního ruchu a k tomu oddělení komise městských částí.  Komise městských částí jsou také určitou komunitní službou, mají vlastní rozpočty, organizují vlastní kulturní akce a to je spolu s informační rolí jejich hlavním úkolem. Takže to je jedna část – včetně kultury a cestovního ruchu. Na druhé straně stojí školství, což je samo o sobě velká oblast. Máme devatenáct velkých základních škol jako příspěvkových organizací, mateřských škol skoro padesát. Je to opravdu hodně a péče o ně vyžaduje mnoho času.

A ano, v minulém volebním období byl gesční náměstek pouze pro školství, ale zase je nutno říct, že pan náměstek k tomu měl ještě úvazek na univerzitě, takže to, co já věnuji kultuře, on věnoval jinému zaměstnavateli. Naopak náměstkyně, která měla pod sebou kulturu a cestovní ruch, k tomu řešila ještě sport. Já mám místo sportu školství, takže to není nic, co by se nedalo zvládat, je to běžná agenda.

Takže spojení kultury a cestovního ruchu vám dává smysl, vnímáte to jako jednu propojenou oblast?

V mnoha podobně velkých městech je to dokonce i jedno oddělení, jeden pracovník řeší zároveň záležitosti kultury i problematiku cestovního ruchu. To je u nás docela jasně oddělené. Ale vnímám, že je dobré, když se jedná o dvě oddělení v rámci jednoho odboru, protože osmdesát procent agendy se překrývá. Aby to fungovalo, je třeba mít společné vnitroodborové porady. 

Jak návštěvník, který přijede do Olomouce v rámci cestovního ruchu, vnímá místní kulturu? Jde mu jen o kulturní dědictví, které je tady nepochybně bohaté, nebo se ho kultura dotýká i jinak?

V rámci strategie cestovního ruchu jsme si teď nastavili měřitelné kritérium délky pobytu turistů, protože je ve městě samozřejmě chceme udržet co nejdéle. Děláme to pro místní podnikatele, kteří z návštěvníků mají zisk, a my z těch zisků máme zase daně – motivace pro nás je jasná a zjevná. Ale jak zde turistu udržet, když si všechny důležité památky obejde za den? Ideální je propojit obhlížení památek s kulturou a nabídnout mu pestrou škálu aktivit, jichž se může večer zúčastnit, pokud zůstane přes noc. Tudíž třeba kalendář akcí, který je jak pro turisty, tak pro našince, dává dohromady jeden pracovník, který je zaměstnancem celého odboru, nikoli jen jednoho z oddělení. Kalendář pak visí na zastávkách autobusů, ale i na nové obrazovce, kterou jsme letos instalovali v informačním centru právě proto, aby se turisté mohli podívat, co je dneska na programu. Tohle je modelový příklad, jak se dají kultura a cestovní ruch propojit.

Je olomoucká kulturní scéna natolik mezinárodní, aby případnému zahraničnímu návštěvníkovi měla co nabídnout? Nemyslím jen z jazykového hlediska, ale také tematicky, formou nebo zpracováním. 

Máme eminentní zájem na tom, aby naše příspěvkové organizace i další kulturní hráči v Olomouci nabízeli program, který se dá použít k prezentaci města v zahraničí i zde pro zahraniční turisty. Zavázali jsme se podporovat ambice u našich příspěvkových organizací i u jiných kulturních subjektů ve městě. Myslím, že u filharmonie se nám to daří, protože hudba je jazyk, který je mezinárodní, a toho se dá velmi dobře využít. To samé platí pro divadlo ve vztahu k opeře a baletu, to jsou také hudební žánry. Činohru můžete samozřejmě překládat, ale naše činohra bohužel z mého pohledu středoevropskou ambici zatím nemá. Opera a balet ano, tam se to daří naplňovat a myslím, že nejnovější premiéry, které teď byly uvedeny, v mezinárodním kontextu obstojí. To samozřejmě platí i pro další aktéry ve městě. 

Dny evropského dědictví. 

Jaké jsou výdaje na kulturu města Olomouce v tomto roce? Jedná se o nějaké výraznější navýšení nebo propad oproti loňskému roku?

Výdaje na kulturu se dají jednoduše rozdělit do tří částí. První jsou výdaje na příspěvkové organizace, tam došlo k velkému nárůstu oproti loňskému roku, navyšovali jsme o 17 milionů. Je to samozřejmě v reakci na zvyšování platů, které se odehrálo v minulém roce. U divadla se navíc jednalo o dlouhodobý strukturální deficit, který tam historicky byl. Vzhledem k tomu, že nechceme mít podfinancované divadlo, tu byl nárůst značný. Další kapitolou jsou dotace a poslední složkou je přímo rozpočet odboru, který v sobě nese především položku Nákup služeb. Ta pod sebou skrývá organizaci městských kulturních akcí. Částku, která šla do dotačních programů, jsme oproti loňsku výrazně zvýšili na úkor odborového rozpočtu. V absolutních číslech je to tak, že dotace teď tvoří nějakých 13,5 milionu korun, v minulém roce to bylo zhruba 10 až 11 milionů. Teď je to tedy o 3,5 milionu víc a plus minus o tuto sumu se snížil rozpočet odboru. U příspěvkových organizací jsme na 150 milionech pro divadlo, 60 milionů pro filharmonii. Tady vidíte ty poměry, dotace jsou řádově nižší.

Co se týče srovnání s rokem 2019, protože to je asi relevantnější kritérium kvůli covidu, u příspěvkových organizací to roste relativně strmě vzhůru. Nicméně vláda avizuje, že podobně razantní růst už v dalších letech nebude. Uvidíme. U vnitřních rozpočtů spíš stagnujeme, než že bychom řádově rostli.

V důsledku snížení rozpočtu odboru jste tedy museli omezit kulturní akce pořádané městem. Proč jste k takovému kroku přistoupili? Myslíte si, že město nemá zastávat pozici kulturního hráče?

Podle mě město opravdu nemá být ten, kdo organizuje eventy. Jednak k tomu potřebujete arzenál lidí, kteří akce budou pořádat, což v praxi vypadá tak, že to dělají sami úředníci. Tentýž člověk, který vyhodnocuje akční plán strategie kultury, tak v momentě, kdy jsou Dny evropského dědictví, běhá po náměstí s vysílačkou a skládá sedačky. To je neudržitelné, protože v tu chvíli příslušní lidé nedělají práci, kterou primárně dělat mají. Druhá věc je, že město by v této oblasti nemělo konkurovat soukromému sektoru. Pokud se na Korunní pevnůstce koná koncert Chinaski, na náměstí nemá být zadarmo koncert jiné popové kapely, což se tady v minulosti dělo – Večerní pohoda u Trojice byl multižánrový celoprázdninový festival, který každý pátek a každou sobotu o prázdninách nabízel zadarmo hudbu na náměstí. To je jednak věc, kterou si město nemůže dovolit, a jednak to křiví kulturní trh.

Akce, které v minulosti město pořádalo, měly své publikum a já jejich existenci nezpochybňuji, ale moje politika je v tomhle jiná, protože si myslím, že není otázka, jestli na kulturní události chodí lidé, ale jestli je to správně. Zredukování podobných akcí na nutné minimum už – myslím si – proběhlo. A teď probíhá znovu v rozpočtu na příští rok. Řešíme například, co s tvarůžkovým festivalem, který město vybudovalo a je z něj velká profilová akce města. Jsou dvě cesty, jak s tím dál. Buď si akce na sebe vydělá sama, nebo ji vysoutěžíme jako vánoční trhy a dáme prostor nějakému soukromníkovi, ať ji provozuje.

Úlohou města je zajistit pestrou kulturní nabídku, a to především tak, že zajistíme podmínky pro kulturní organizátory. Samo město ať organizuje jen velké profilové akce, jako jsou Svátky města nebo Dny evropského dědictví. Nebo akce, jejichž organizací chce ukázat, že existuje možnost, jak oživit nějaký nový prostor, aktuálně třeba náplavku. Provozní řád to umožňuje, tak ukážeme, že to jde, a zorganizujeme tam vánoční trhy. Letos do nich dáme nějaké finance a příští rok už se jich třeba ujme někdo jiný. 

Tím, že roste inflace, rostou některé výdaje, ale zároveň i některé příjmy. A vůči rostoucím příjmům města výdaje na kulturu spíš stagnují. Je to dáno tím, že primárně vždycky sanujete jiné rozpočty než ty kulturní. Kultura o svůj rozpočet bojuje mnohem složitěji než jiné služby. Ale v krizi zatím nejsme, ještě nemusíme škrtat. To se dělo v minulosti, občas i velmi necitlivě. Aktuálně se snažím o to, aby náš kulturní rozpočet na příští rok zůstal alespoň na takové úrovni jako letos. Nicméně ještě není zfinalizovaný, takže uvidíme, jak dopadne.

Dotkl jste se nepoměru mezi penězi, které jdou do příspěvkových organizací, a těmi, které putují do dotačních programů, případně do odboru. Vnímáte tu disproporci nějak problematicky?

Ne. Myslím si, že je to úplně běžná disproporce, a to i ve srovnání s jinými městy. Objem veřejné kulturní služby, kterou příspěvková organizace garantuje oproti soukromým projektům, je nepoměrný. Jsou to stovky představení pro statisíce nebo minimálně desetitisíce diváků. Vím, že divadlo v tuto chvíli bude mít určitě nad 100 tisíc diváků. To je zcela nesrovnatelné s jakýmkoliv jiným kulturním aktérem ve městě.

Ano. Pokud divadlo nebo filharmonie nezvládnou saturovat tento segment, je opravdu namístě podpořit nějaký projekt, který ho zajistí. A je v pořádku podpořit ho třeba i víc než jiný. Situace se má tak, že dotace se začaly v minulosti brát jako něco nárokového, ale opravdu to tak není. Nikdo vás nenutí založit si knihkupectví nebo divadlo, můžete si místo toho klidně zřídit třeba masnu. Záleží zcela na vás, je to váš záměr. A ten záměr musí mít nějaký podnikatelský plán. V podnikatelských plánech teď figurují dotace často jako suma, se kterou se počítá. Je to veliký tlak a politicky je to dost ošemetné.

Chodí za námi lidé, že když je nepodpoříme, zanikne tu něco, co fungovalo tři roky, čtyři, pět. A proti tomu se musím ohradit. Kulturní sektor musí stát na vícezdrojovém financování a nohy, na kterých stojí, musí být alespoň tři, jinak se to nedá udržet. Jedna z nich musí být samofinancování a ty druhé dvě nějaké veřejné rozpočty. Pokud získáte vy jako soukromník pocit, že na podporu města máte nárok, tak bohužel nemáte, ale můžete samozřejmě dělat cokoli jiného, můžete si zažádat o peníze jinak nebo zkusit svůj podnikatelský plán nějak inovovat. Tohle je naplňování kulturní politiky ve stručnosti.

Když nějaký subjekt disponuje takto nepoměrně velkým rozpočtem, nemá v daném místě prakticky konkurenci – a konkurence je někdy zdravá… Dokážete si představit teoretickou situaci, že bychom se příspěvkových organizací vzdali a obrovská suma peněz, která do nich putuje, by se rozdělila mezi nezávislou kulturní scénu? 

Rozumím té otázce. Takové úvahy se nabízejí. Zkuste si to srovnat s městy, kde prostě třísouborové divadlo není. Když se podíváte třeba na Přerov a Opavu, což jsou stejně velká města, co se týče počtu obyvatel, myslím si, že Přerov velmi strádá tím, že tento segment nemá. Opravdu tam není takový tmelicí prvek, naopak opavské Slezské divadlo je místo, kde se potkávají lidé, vzniká tam městská komunita, posiluje se i patriotismus a nějaká sounáležitost se městem. Je to staletá historie, která funguje. A to já nechci zpochybňovat. Byť jsem mluvil o progresivismu, myslím si, že tohle je dobré. 

Paradoxně moc velké ne. Myslím si, že stát se ke kultuře zachoval v průběhu covidu velmi štědře, takže pomohl, a je nutné poděkovat politické reprezentaci, která to zajistila. Co se týče návštěvnosti, je to tak, že minulý rok byl opravdu obezřetný, zato v letošním už jsme překonali i rok předcovidový. Myslím si tedy, že jsme se vrátili zpět, což je dobrá zpráva. Na druhou stranu existuje pesimistická teorie, že se jedná o předkrizovou záležitost; že lidé jdou do divadla, protože mají pocit, že si to ještě mohou dovolit, než přijdou krizové roky. Ale já jsem optimista, doufám, že to nenastane, a myslím si, že kultura má i v krizových dobách svou neodmyslitelnou funkci právě proto, že do stálého pesimismu vnáší třeba i nějaký optimismus.

A žádné jiné změny v chování publika nebo návštěvníků jste nezaznamenali?

Trošku možná jeden detail, který nejspíš souvisí i s generační výměnou. Je vidět, že žánry, které dřív velmi táhly, se teď mnohem hůř propagují – třeba operety. Mám pocit, že Olomouc se v tomto trochu posouvá, i díky festivalům, které publikum vzdělávají a které ukazují, jak to může vypadat. Ambice jsou zde velké, publikum je vzdělanější a vzdělanější, a jak nastupují nové generace, je nutné reagovat na změnu, zkoušet nové žánry, posouvat se trochu dál. 

Olomoucká kulturní scéna je výrazně zaměřená na živé umění. Změnila na tom něco covidová pandemie?

Myslím, že ne. Festivaly, které fungovaly před covidem, fungují dál. Nic zásadního v Olomouci nezmizelo. Vím jedině o tom, že se zavřelo Divadlo na Šantovce, což byla stagiona. Ale podle informací, které mám, bude nahrazeno docela honosným projektem nového Divadla na Šantovce 2, takže je to spíš podnikatelský průběh a není to úplně dáno jenom covidem. Zaměření olomoucké kulturní scény je do značné míry dané tím, že velké paměťové instituce zřizuje Olomoucký kraj. Živé umění nese na bedrech město, proto je velmi podporované. Myslím, že to souvisí s tím, o co se snažíme, tedy s cílem nemít Olomouc jenom jako prázdnou skořápku s památkami, ale naplnit ji životem. Je to město, které má studentstvo, univerzitu. Živé umění tady k tomu prostě patří.

Vnímám, že v důsledku covidu muselo mnoho členů nebo zaměstnanců kulturních institucí vystoupit, aby se obhájili. A to je věc, kterou covid hodně rozproudil. Když přijde krize, vždycky je zde někdo s červenou tužkou, kdo chce kulturu škrtnout, a ona v tu chvíli musí bojovat. To se stalo a myslím, že kultura boj vyhrála, protože se legitimizovala a podporu získala. Domnívám se, že tento aspekt nese pozitivní plody. I v městských příspěvkovkách je vidět, že lidé svou činnost vykonávají o to radši a jsou si mnohem víc vědomi křehkosti statusu kultury, a tím pádem do práce dávají i jinou energii. Tohle tam vnímám – a také vyšší efektivitu s tím spojenou.

A co zvýšení online aktivit? Udržela se nebo rozvinula se nějak tato covidová zkušenost do současnosti?

Myslím, že kromě online prezentace, která se stále posouvá, ani moc ne. Online aktivity se vrátily spíš na úroveň předcovidové doby. Právě proto, že je kultura komunitní službou, velmi strádala. Online přenosy, které byly před covidem spíš doplňkové, se najednou staly hlavním obsahem. Ale prohlédnout si výstavu v galerii je opravdu něco jiného než prohlédnout si ji na webu. A proto jakmile se dveře kulturních institucí znovu otevřely, všichni si oddechli, že se mohou zase vrátit zpátky do fyzična. K razantnímu rozvoji tedy podle mě nedochází.

Ano, a myslím si, že to souvisí s legitimizací, o níž jsem hovořil. Spolupráce funguje nejenom mezi jednotlivými kulturními aktéry, ale i napříč různými obory. Máme například festival filharmonie, který je zajímavým průnikem mezi hudbou a sportem, protože se koná na Andrově stadionu a pořádá ho fotbalový klub. Fotbalisté chtějí, aby se víc lidí dostalo fyzicky na stadion, i těch, kteří fotbal nemusejí. Chtějí ukázat, že se o něj hezky starají a že tady máme takový stánek. To je typická forma novodobé postcovidové spolupráce a myslím, že funguje dobře.

Zaznamenáváte ze strany kulturních organizací zvýšený zájem o ekologickou udržitelnost?

Ano, ale to souvisí hlavně s energetickou krizí. I když s obhajitelností a legitimizací taky, protože se prostě hledají úspory na všech stranách. Divadlo bude dělat na střeše fotovoltaiku, upouští se od hromadných tisků programových brožur a pozvánek na křídovém papíře. Souvisí to i s už zmiňovanou generační výměnou: lidi, kteří nejsou schopni si přečíst e-mail, bychom dnes spočítali na prstech jedné ruky, takže dostat pozvánku elektronickou poštou je dneska zcela regulérní, což by třeba před deseti lety ještě nešlo. A bez ohledu na nějaký Green Deal, na investicích do udržitelné energetiky panuje celospolečenská shoda.

Současné umění v centru Olomouce.

Olomouc má od loňského roku novou strategii kultury. Měl jste možnost do její podoby z pozice zastupitele promlouvat? Ztotožňujete se s ní?

Ano a ano.

Máte pocit, že se do diskusí, které probíhaly v rámci příprav, promítla nějaká změna hodnot v souvislosti s covidem?

Myslím si, že cíle, které nová strategie, jež je vlastně do značné míry covidová, definuje, se dají aplikovat na dobu předcovidovou stejně jako pocovidovou. Takže spíš ne.

Myslím, že tam jsou velmi velké strategické záležitosti, které vyžadují rozsáhlou diskusi předtím, než dojdou naplnění. Tím myslím například koncept muzejní čtvrti v Olomouci, což je vize, kterou reflektuje i krajská strategie, a souvisí to s novým krajským vedením, které nastoupí příští rok po volbách. 

Zajímá mě, co je teď aktuální pro vás do konce vašeho mandátu. 

Nová strategie je opravdu dobrá, je napsaná tak, že se dá realizovat v současném období do roku 2027. Minulý rok byl nultý, ten letošní je první, kdy máme akční plán, který jsme schválili a který se teď snažíme naplňovat. Je to sice první ročník naostro, ale přesto ho vnímám jako do jisté míry pilotní. Souvisí to s provozním detailem a s fungováním samotného odboru. V minulosti se nejelo podle strategie a je potřeba mít nějakého člověka, úředníka, který nejenže bude hlídat akční plán a jeho plnění, ale bude také tlačit témata, která jsou meziodborová. 

Zatím ne, akční plán je tabulka na pár stránek, kde se ze strategie zjednodušeně řečeno vypíchnou jednotlivá opatření a musejí se rozplánovat na jednotlivé roky. Strategie například vytipovala jako jednu ze zásadních věcí, které by se měly změnit, umísťování uměleckých děl do veřejného prostoru. Olomouc je městská památková rezervace, jsou tu striktní památkáři, tak jsme tady v progresivním umísťování umění, ať už dočasného, nebo trvalého, trošku „zabetonovaní“. Strategie nám ukládá vytvořit k problematice metodiku nebo manuál. Letos jsme na tom začali pracovat, v příštím dojde k realizaci jedné pilotní aktivity a vytvoření první verze manuálu a v dalším roce – nebo na konci příštího – už by se mělo přistoupit ke schválení metodiky. 

A evaluaci naplňování koncepce máte nastavenou nějak v souvislosti s akčními plány?

Přesně tak. V tuhle chvíli probíhá evaluace letošního akčního plánu, nicméně ještě pořád máme dva měsíce na to, některé věci, na které se třeba zapomnělo v průběhu roku, dohnat. Kritéria, co je potřeba dělat, jsou celkem jasná a měřitelná. Pracujeme na tom. 

V tuhle chvíli chystám vydání strategie knižně. Mělo by k němu dojít v nejbližších měsících, když budu optimista. Veřejně se tak hlásíme k tomu, že naplňujeme stanovené cíle. A občané si mohou vzít brožuru a kontrolovat politickou reprezentaci, jestli plní to, co má. Jinak to v zásadě komunikujeme spíš po dílčích tématech. Myslím si totiž, že nějaký tiskový výstup, který by popsal, jak naplňujeme strategii kultury, asi veřejnost moc nechytne. 

Strategie klade důraz na mezinárodní přesah kulturních akcí. Říkáte, že i v Olomouci je poptávka po kultuře, která nějakým způsobem naplňuje mezinárodní standardy. Jak se s takovou ambicí dá pracovat?

V tomto bodě strategie explicitně zmiňuje příspěvkové organizace. Domnívám se, že se jedná o úkol jejich managementu. Druhá věc je samozřejmě podpora projektů, které mají mezinárodní přesah.  Zohlednili jsme to u víceletých dotací, které letos vypisujeme poprvé. Bude možné udělit je tzv. blokovou výjimkou, nikoli pouze de minimis, což znamená, že můžeme požádat o výjimku z dotačního stropu a udělit vyšší dotaci právě těm subjektům, které mají mezinárodní přesah. Poskytneme jim finanční stabilitu a garanci toho, že už letos mohou plánovat rok 2025 či 2026. To je cesta, jak podpořit středoevropský formát olomoucké kultury.

Určitě ano, ale je to soubor kritérií obecné relevance dané kulturní akce. Já se v tomto ohledu zdráhám nastavit kritérium „ano, jste mezinárodní, dostanete víc bodů“ nebo „ne, mezinárodní nejste“. V tu chvíli totiž bude každý pořadatel jakékoli akce bojovat o to, aby se obhájil jako mezinárodní – ale kde leží hranice? Musíte doložit, že máte nějaké procento zahraničních hostů? Nebo interpretů? Já si spíš myslím, že zahraniční aspekt se projeví až zpětně v ohlasu akce. A ozvěny jednotlivých festivalů bývají patrné, což je i teď pro nás důležité při rozhodování o víceletých dotacích. 

Přinesla nová strategie vznik nových dotačních programů/výzev, případně významnější změny v cílech či hodnoticích kritériích těch stávajících?

V zásadě jsme dotační programy pouze trochu zjednodušili, protože, myslím si, nebyly úplně špatné. Významnější změnu představuje pouze zavedení víceletých titulů. 

Poskytnutí stability velkým vlajkovým lodím na poli kultury, které nejsou zřizovány městem, a tím pádem rozšíření kulturní nabídky pro město Olomouc. Když organizujete velký mezinárodní festival v květnu, je hodně těžké to dělat s tím, že se dozvíte výsledky dotačních řízení až v březnu daného roku. Takže my teď budeme schvalovat víceleté granty pro roky 2024, 2025 a 2026 už v prosinci. Zároveň dojde k vyčištění jednoletých grantů, protože v momentě, kdy vyjmete velké aktéry, máte mnohem jednodušší a férovější soutěž. 

Chtěli byste, aby v rámci víceletého dotačního systému fungovala prostupnost, nebo budete naopak usilovat o vytvoření skupiny silných kulturních aktérů, kteří s víceletou dotací města budou moci víceméně počítat?

V tomto volebním období stihneme vypsat víceleté dotace jen jednou. Tudíž teď vlastně garantujeme, že až do konce našeho volebního období dostanou vybrané subjekty víceletou podporu. Bude to určitě skupina silných kulturních aktérů, ale jestli jsou to silní kulturní aktéři, kteří tady působí už dvacet let, nebo nějaké novější, to teď nemohu říct. Jsme na začátku výběru, ještě ani nemáme posbírané žádosti. A pak bude samozřejmě na rozhodnutí komise a rady, koho podpořit v rámci příštích tří let. 

Myslím si, že jsme se posunuli do fáze, kdy se opravdu snažíme apoliticky respektovat, co říká komise. Nechci to teď alibisticky svádět na komisi, ale myslím si, že jde opravdu do jisté míry o její věc. Jsem velkým zastáncem toho, aby se v případě víceletých grantů nestalo, že si zažádáte o dva miliony, dostanete milion, ale víte, že vám to nestačí a že je pro vás v tu chvíli výhodnější zkusit dotaci odmítnout a zažádat si o jednoletou, protože můžete mít pocit, že dostanete čas na to, obhájit vyšší podporu pro další rok. Já bych rád, aby podpora u „víceletek“ fungovala opravdu formou ano–ne, nikoli formou ano–méně. Dotační žádosti jsou často nadstavené právě proto, že žadatel ví, že stejně dostane míň. Říkám všem aktérům, kteří si chtějí žádat o víceleté granty, že v tomhle případě je lepší být realista, protože se může stát, že žádost bude zamítnuta, pokud bude částka přestřelená. Jsou tam dva miliony, nebo nula. A nula znamená „žádej si v jednoletce“.

Považujete podporu kultury a kreativního odvětví v rámci Národního plánu obnovy za přínosnou pro rozvoj celého sektoru?

Určitě ano, byť je to tak, že podpora je dvojí. Jednak je to přímá podpora konkrétních kulturních aktivit. Ta funguje podle mě dobře a vím o mnoha žadatelích i z Olomouce, kteří právě díky ní mohli rozšířit svůj sortiment veřejné kulturní služby. Národní plán obnovy klade důraz na edukaci a kreativitu, to je podle mě žádoucí. Druhá část je investiční a je velmi špatně nastavená, co se týče termínů. V současnosti bojujeme v případě kreativního a edukačního centra Moravského divadla, které by z Národního plánu obnovy mělo získat asi 37 milionů na výstavbu. Jsou tam ale tak šibeniční termíny, že vůbec nevíme, jestli jsme schopni je dodržet, a tím pádem jestli vůbec začít stavět. Vidina, že se termín nestihne a že budeme muset „zatáhnout“ 37 milionů z vlastního rozpočtu, protože dotaci nedostaneme, je samozřejmě děsivá a doufám, že k tomu nedojde. A myslím, že to není jenom náš problém, ale i komplikace mnoha dalších žadatelů. Vyhodnocení žádostí bylo natolik časově napjaté, že se dle mého názoru mnoho z projektů nestihne do konce roku 2025 realizovat.

Jsem životní i jiný optimista, takže to nevidím tak černě. Myslím si, že se nacházíme v době, kdy se jedná o všech možných rozpočtech, a proto všude zaznívají kouzelná slova „neudržitelný“, „přebujelý“, „drahý“… V lednu 2024 budeme zase trošku jinde. Jak jsem říkal, v momentech, kdy nastává opravdu velká ekonomická krize, je pro kulturu těžké obhájit svoji existenci, to je pravda. Takže možnosti úspor a efektivizace se pořád musí hledat, protože i díky tomu potom získáte legitimitu. Ale že by mělo dojít k nějakým zásadním škrtům a že nebudou žádné peníze na kulturu, k tomu snad nedojde nikdy. I když bude krize, kultura bude pořád potřeba.

Informační centrum v Olomouci. 

Rozhovor vznikl v rámci bilaterálního projektu Post Covid Adaptation Models in Culture Institutu umění – Divadelního ústavu a Arts and Culture Norway (dříve Arts Council Norway). Jeho cílem je zmapovat změny a potřeby kulturních organizací a jednotlivců na mezinárodní i národní úrovni a navrhnout doporučení pro nové nastavení jejich podpory na evropské i národní úrovni. 

Viktor Tichák působí jako náměstek primátora města Olomouce pro školství, kulturu, cestovní ruch a městské části. Od roku 2018 je zastupitelem města Olomouce, od roku 2022 náměstkem. Mezi jeho politické zájmy patří především kultura, finance, školství, dotační politika, řízení a controlling příspěvkových organizací, transparentnost nebo cestovní ruch. Po absolvování Slovanského gymnázia Olomouc vystudoval českou a německou filologii na Filozofické fakultě UP v Olomouci.

Foto: Archiv Viktora Ticháka

Čtěte dál/