V Moravské galerii v Brně vznikla malá solární elektrárna

Začátkem prosince byla udělena letošní Cena Jindřicha Chalupeckého, kterou získal Andreas Gajdošík, absolvent Ateliéru intermédií na brněnské Fakultě výtvarných umění VUT. Oceněný projekt je spolu s díly všech finalistů k vidění do 19. ledna 2020 v Pražákově paláci Moravské galerie v Brně. Její ředitel Jan Press v rozhovoru přibližuje, jak podobu výstavy ovlivnila snaha o maximální ekologickou šetrnost a jak v galerijních podmínkách redukovali uhlíkovou stopu.

Výstava finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého 2019 (CJCH) je celá poháněná z alternativních zdrojů energie. Co vás k tomuto rozhodnutí vedlo?

Nad tématem udržitelnosti se zamýšlíme už poměrně dlouho a právě tento výstavní projekt je zajímavý načasováním – připadl na období, kdy se řada kulturních institucí přihlásila ke klimatické výzvě, kterou adresovaly politickému vedení města Brna a ve které požadovaly, aby se tématu změny klimatu věnovalo. Při této náladě ve společnosti jsme připravovali výstavu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého, což je výstava, která má soutěžní formát a vystavující se v podstatě utkávají s co nejlepšími prezentacemi. Přesto se tam objevil i tento ekologický faktor – jedna z umělkyň, Marie Lukáčová, položila otázku, zda by její instalace mohla být poháněna z alternativních zdrojů. První impulz tedy zprostředkovala CJCH, pro Moravskou galerii (MG) to ale bylo natolik zajímavé a zásadní, že se rozhodla tento nápad prosadit.

Jak náročné bylo napájení ze solárních panelů technicky zajistit?

Vzhledem k tomu, o jak radikální a bláznivý nápad se jednalo, to k finální realizaci celkem trvalo. Ze začátku jsme měli představu, že použijeme jeden solární panel a ten utáhne celou projekci, v reálu to ale bylo tak, že když jsme začali přepočítávat všechny umělecké instalace, dostali jsme se asi na 250 solárních panelů, které by bylo třeba pro potřeby výstavy instalovat. Pro nápad se mi podařilo nadchnout společnost FitCraft Energy, která se zabývá výrobou a vývojem velkokapacitních bateriových modulů k akumulaci elektrické energie. Bylo od nich velmi velkorysé, že nám celou soustavu solárních panelů poskytli zdarma a sami si ji zase odvezou, takže po výstavě nezůstane nic, co by nás zatížilo. Vděčíme jim tedy za vysoký vklad v podobě sponzorského daru pro realizaci. Ovšem bylo třeba samozřejmě i dalších věcí, nejen zajistit solární panely.

Měli jste technologického poradce, nebo jste zvládli problematiku nastudovat sami?

Z velké části jsme to zvládli sami, zřejmě díky našemu geekovskému způsobu přemýšlení. S technickým koordinátorem jsme začali spolupracovat až v momentě, kdy jsme získali partnera, který nám ochotně zapůjčil technologii. Ale do chvíle samotné realizace jsme postupovali hlavně intuitivně.

Promítla se snaha o větší ekologickou šetrnost i do vzniku děl, jejich transportu a architektonického řešení výstavy?

Umělci si uvědomili, že otázka klimatické výzvy nesměřuje jen na instituce, ale i na ně samotné. Rozhodující v danou chvíli nebyla proměna vlastních realizací, ale jejich souhlas s tím, že celá instalace bude napájena právě ze solární elektrárny. Nechci samozřejmě mluvit za ně, spíš to hodnotím jako člověk, který stál u zrodu celé výstavy. Shodli jsme se na tom, že vytvoříme energeticky nezávislý, takzvaně ostrovní systém. Všechny kabely, které byly přivedeny ze solární elektrárny, byly napojeny přímo do výstavy, takže fakticky každá umělecká instalace je nějakým způsobem omezena. Umělci a kurátoři souhlasili i s tím, že po celou dobu, co jsme se scházeli a kdy kurátorský tým pracoval, jsme zapisovali veškeré náklady a výdaje na cestovné, způsob dopravy, materiál, hodinovou práci s různými nástroji a podobně. Tímto způsobem jsme byli schopní spočítat uhlíkovou stopu jednotlivých umělců a jejich prezentací.

Jak jste výpočty prováděli?

Doprava se dá spočítat celkem snadno. Existují pro ni tabulky, kalkulačky, v podstatě na každé letence je uvedená uhlíková stopa cesty. Započítali jsme také převoz a odvoz panelů, jejich montáž a demontáž. Nepátrali jsme ale například po tom, kde byl vyrobený použitý sádrokarton, tak daleko jsme nezašli.

Jaká je tedy přibližná energetická náročnost výstavy rozsahu Ceny Jindřicha Chalupeckého, jak velkou uhlíkovou stopu po sobě zanechá?

Když si uvědomíte, že jsou dané nějaké zákonitosti, které musíte dodržovat, začnete se chovat jinak. Proměna uvažování směrem k větší zodpovědnosti pro mě byla v tomto ohledu důležitější než výpočet nějakého čísla. Bylo třeba přemýšlet nad každou cestou, nad tím, z čeho co vyrobíte, jestli použijete nějaký druhotný materiál. Abychom ale byli schopní spočítat, kolik solárních panelů použijeme, museli jsme znát energetickou náročnost jednotlivých instalací i celé výstavy. Spočítali jsme kilowatthodiny, ty jsme převedli na celý den a potom na dobu trvání výstavy. Z toho jsme vyvodili celkové energetické výdaje a na to jsme dimenzovali solární elektrárnu. Tu se nakonec podařilo zredukovat na 60 solárních panelů a její výkon je 16 kWp. Jedna solární elektrárna této velikosti může napájet pět rodinných domů. A co je ještě důležité, v tomto mechanismu se energie koncentruje do akumulátoru, ze kterého se pak elektřina čerpá pro jednotlivé výstavní instalace. Největší energetickou zátěž představuje topení, takže jsme dokonce přistoupili na instalaci jen jednoho topného tělesa a v prostorách se fakticky netopí. Už se nám stalo, že výstava byla zavřená, protože několik dní bylo zataženo. Jakmile vysvitlo slunce, mohli jsme otevřít a zase vytvářet energetické rezervy.

Andreas Gajdošík
Andreas Gajdošík

Všímají si této změny návštěvníci a média nebo ostatní instituce?

Projekt dogmaticky použil princip, který se týká udržitelnosti a je na něm postavená i edukační rovina – snažíme se divákům vysvětlit, co tady děláme a že to není jenom bláznivý nápad, ale že celá realizace má celkem racionální opodstatnění. Myslím, že tato rovina je pro média velmi zajímavá, o výstavě se hodně píše. Je to atraktivní téma i pro politiky. Například ve městě Brně nyní zastupitelstvo schvaluje strategický plán pro udržitelnou energetiku, který právě hovoří o tom, že by v památkové zóně Brna-středu měly být podporovány takovéto malé solární elektrárny, a to i na památkově chráněných objektech. Což může vést k tomu, že se bude jinak nahlížet na to, jak město funguje. U výstavby nových a veřejných budov se bude více přihlížet k jejich energetické šetrnosti.

V dubnu letošního roku se MG připojila k výzvě brněnských kulturních institucí k vyhlášení stavu klimatické nouze na území města Brna. Podařilo se s vedením města navázat dialog?

Přístup města Brna nás velmi mile překvapil a rád bych ho za to ocenil. Ve chvíli, kdy jsme se k výzvě připojili, s námi město začalo komunikovat. Setkali jsme se společně s vedením Brna, které nám vysvětlilo svůj záměr v podobě zmíněného strategického plánu a samo nás vyzvalo k tomu, abychom začali u sebe. Projekt CJCH 2019 je tedy i jakousi odpovědí na jejich apel, aby každá z institucí nějakým inovativním způsobem přispěla ke zlepšení současného stavu. Zajímalo nás, jak reagují na výzvu další kulturní instituce v Brně, a proto jsme s nimi udělali malou anketu v našem galerijním časopise, kde si jejich reakce můžete přečíst.

O boji se změnou klimatu se v poslední době hodně mluví, probíhají různé protestní akce a výzvy. Vzhledem ke složitosti problému je mnohdy těžké začít podnikat konkrétní kroky. MG spravuje čtyři historické budovy a má přes 150 zaměstnanců. V rámci příspěvkových organizací MK ČR se v poslední době mluví o potřebě „zeleného auditu“. Proběhlo v MG něco takového? Jste s ostatními příspěvkovými organizacemi v tomto ohledu v kontaktu?

Něco, co by se oficiálně nazývalo „zelený audit“, neproběhlo, v tomto směru jsem nezaznamenal žádnou výraznější aktivitu. Nicméně příspěvkové organizace MK ČR iniciovaly například to, aby se do některých centrálně soutěžených zakázek přidala kritéria, která budou zohledňovat šetrný přístup, třeba ekologické přípravky v rámci úklidových služeb. Centrálně vysoutěžené zakázky možná mohou přispět k finančním úsporám, udržitelný princip ale zatím nezohledňují. Bylo by dobré více využívat regionální zdroje, čerpat věci co nejblíže místa jejich vzniku. V této věci bychom ocenili větší autonomii. Příspěvkovým institucím by pomohlo, kdyby si mohly podle svého rozpočtu a zaměření veřejné zakázky vyhodnocovat samy a kdyby byl právě například původ z místa působení instituce i jedním ze zohledňovaných kritérií. Myslím, že to by byl krok správným směrem.

Ovlivňuje snaha zmírnit dopad na klima i další aktivity a výstavní projekty MG, případně její běžný provoz? Pracujete například s Manuálem pro kulturní instituce v době klimatické změny?

Zájem o udržitelnost je dán už z titulu naší práce, zabýváme se současným designem, kde ekologie silně rezonuje nejen v odvětví módy. Sledujeme trendy jako udržitelná móda, sociální design i další způsoby, jak může design pomáhat. Udržitelnost je tedy součástí naší odborné a prezentační činnosti a zároveň si uvědomujeme, že všechen kulturní provoz má v sobě nějakou rovinu neekologičnosti, protože kdo nic nedělá, fakticky neznečišťuje. My se snažíme omezit pracovní cesty a zbytečné lety do zahraničí a chovat se v tomto směru zodpovědně, nepěstujeme konferenční turistiku. Dále u výstavních projektů přemýšlíme o použitých materiálech. Nejčastěji se při tvorbě instalací pracuje se sádrokartonem, to se snažíme omezit a recyklujeme materiály z předchozích výstav. Není to ale nic jednoduchého, protože každý architekt výstavy chce být originální a každý kurátor chce mít originální instalaci. Posledních několik let se to pro nás ale stalo jakýmsi vnitřním manuálem, kterému se podřizujeme, abychom skutečně šetřili životní prostředí. Vnímáme i ten manuál vydaný pro kulturní instituce – má další aspekty a záleží na dané instituci, aby si identifikovala své nejpalčivější body, kde může něco zlepšit. Ale chápu, že se nejde vždycky řídit vším.

Plánujete využívat solární energii i pro stálé expozice, nebo šlo o jedinečnou příležitost danou tím, že je vedle Pražákova paláce, kde výstava probíhá, momentálně volná plocha staveniště nové budovy filharmonie, kde bylo možné malou solární elektrárnu vybudovat, aniž byste řešili například památkovou ochranu budov?

Plocha v centru města v režimu staveniště toho skutečně umožnila víc, než kdybychom museli instalovat panely například v parku. O umístění tak památkáři nerozhodovali. I přesto se však proti elektrárně postavili, což je samo o sobě absurdní, protože tím se vlastně postavili proti politice města Brna, které se k podpoře takových záměrů hlásí. Chystáme dostavbu nového depozitáře, a i když se v principu jedná o technicistní budovu, rádi bychom ji postavili co nejšetrnější. Plánujeme například objemné retenční nádrže na zachycování vody a chceme, aby měla stavba „zelenou“ fasádu.

Nepřehlédněte /

Kolikrát kelímek naplníš, tolikrát jsi člověkem

Jak může vedení města přispívat k ekologizaci provozu kulturních akcí a organizací na svém území? Nemělo by to rozhodně končit zákazem používání jednorázových plastů. Dá se dělat více.

8smička je specifická

Jak se daří 8smičce, zóně pro umění, po více než ročním fungování? Co přináší Humpolci a jak se vede malá regionální kulturní instituce? Povídaly jsme si s její ředitelkou Marcelou Strakovou.

Půlka Invalidovny kulturním a kreativním průmyslům

Budovu barokní Invalidovny v Praze chtěl stát v roce 2016 prodat. Na vyjádření protestu se zformovala občanská Iniciativa pro Invalidovnu, které se podařilo ve spolupráci s ministerstvem kultury privatizaci zastavit. Nyní je budova ve správě Národního památkového ústavu a čeká na rekonstrukci. Než se tak stane, je od května letošního roku dočasně zpřístupněna veřejnosti. Krátce po otevření jsme si povídali s iniciátorem protestu Nisanem Jazairim o tom, co Invalidovnu do října čeká a jak by tento pop-up projekt mohl inspirovat další podobné aktivity.