Festivalová sezona nebyla ještě nikdy tak divoká jako letos. Světová pandemie změnila všechno. Kulturní průmysly se přesunuly do našich obýváků a akce, na kterých se setkávaly tisícovky nadšených hudebních fanoušků, pokorně přesunuly program na rok 2021. S ředitelkou a zakladatelkou jednoho z největších hudebních festivalů Colours of Ostrava Zlatou Holušovou jsme si povídali o tom, jaké to je, když se vám roční plánování rozplyne pod rukama, ale také o solidaritě nebo práci na dálku.

Vaše prohlášení o tom, že se letošní 19. ročník Colours of Ostrava konat nebude, jste na sociálních sítích zveřejnili 30. dubna 2020. Jak jste se cítila?

Tou dobou jsem to už měla v sobě naštěstí zpracované. Přece jen jsme už nějakou dobu tušili, že nás tenhle osud nemine. Dny před samotným rozhodnutím posunout festivalový program až na další rok ale nedokážu srovnat s ničím, co jsem zažila. Všechno se neskutečně měnilo v čase. Přicházely nové informace, změny nařízení. Byla to divoká situace. Mám pocit, že každý den během nouzového stavu vydal za normální měsíc. Jako by čas celkově změnil svou amplitudu. Každý den měl obrovský rozměr. Pořád jsme něco řešili, operativně jednali. Musím samozřejmě uznat, že člověk ve své izolovanosti stejně cítil obrovské propojení s ostatními. A to se mi zdá nakonec nejdůležitější.

Na vašem Facebooku se objevila obrovská vlna solidarity. Fanoušci, kteří měli přirozeně právo na vrácení vstupného za nekonající se festivalový ročník, se ho nedožadovali a naopak se objevili takoví, kteří se ptali, zdali by si rovnou mohli zakoupit vstupenku na ročník 2021, aby vás mohli symbolicky podpořit v těžké situaci. Dokážete už říct, kolik lidí vstupenky vrátilo a kolik si je nechalo?

Na takové bilancování je příliš brzy. Netroufám si to odhadnout. Všechno se opravdu stále ještě velmi živě mění v čase. Lidé se také hodně rozhodují podle toho, jaké interprety se nám ze stávajícího programu daří potvrdit a přesunout na rok 2021. Pohled na konečná čísla mě, upřímně řečeno, docela stresuje. Samozřejmě je to nevyhnutelné, ale zatím se soustředím na přesouvání programu. Na čísla se podívám až za chvilku.

Právě program jste avizovali jako nejlepší v devatenáctileté historii festivalu. Postupně potvrzujete přesunuté hudebníky na příští rok. Jak se to tedy daří?

Naštěstí velice dobře. Opravdu to vypadá, že budeme schopni našim fanouškům s roční pauzou nabídnout skoro 90 % programu, na který se letos těšili. Všechno se teď děje nesmírně rychle. Ještě abych se přece jen vrátila k těm vráceným vstupenkám ‒ obecně musím říct, že jsme se setkali s opravdu obrovskou podporou fanoušků, které si nesmírně vážíme. Ve chvílích, jako je tahle, je to skoro to nejdůležitější, co organizátorům nakonec zbývá.

Radíte se s jinými velkými festivaly, co dál?

Ano, byli jsme v kontaktu a bylo to až dojímavé. Několikrát během karantény jsem absolvovala konference na Zoomu s ostatními řediteli nebo producenty velkých evropských hudebních festivalů, kteří jsou součástí koordinační společnosti Yourope. V jednu chvíli se nás sešlo online více než sto. Je to vlastně šílené. Nikdy jsme se takto naživo neviděli. Píšeme si maily, voláme, vyměňujeme zkušenosti, ale sto ředitelů všech festivalů v Evropě najednou neuvidíte na jednom Zoomu zcela běžně. Zároveň jsem si prožila neskutečně silné momenty. Představte si, jak ředitelé velkých akcí po celé Evropě postupně říkají: „Tak my oznámíme, že se nekonáme 25. dubna.“, „My s tím půjdeme ven 26. dubna.“, „My to zrušíme tři dny po vás.“ Bylo to jako sledovat online plán na pád kulturní mapy Evropy. Posloucháte tu hrůzu, uvědomujete si, jak taková náhlá změna všechny zasáhne, a to nejen finančně, ale i emocionálně, pracovně. Vidíte všechny ty smutné tváře. Samozřejmě na druhé straně jsem zase pocítila neuvěřitelnou solidaritu, rychlost v komunikaci. Co jindy trvalo domluvit měsíce, vyřešili jsme za pár dní.

Co pro vás tedy bylo na zrušení letošního ročníku nejhorší?

Bylo nesmírně těžké si něco takového prožít. Představte si to: festival máte nachystaný do posledního detailu. Snažíte se jej připravit nejlepší, jaký může být. Alespoň tomu věříte, dáte do toho ze sebe všechno. Těšíte se. Už se skoro nemůžete dočkat. A najednou zjistíte, že všechno bude jinak. Nebo hůře, že to vlastně vůbec nebude. Nic s tím neuděláte. Cítíte bezmoc. Máte scénáře na všechny možné katastrofy, ale světovou pandemii s předstihem nevymyslíte.

Co je podstatné říct, problém nevznikl pouze pro nás jako organizátory. Nám se odložil jeden festival, byť jsme na něm pracovali celý rok, celý tým. Nejrůznější dodavatelé a subdodavatelé služeb na letní festivaly jsou na tom ale mnohem hůř. Představte si všechny ty, kteří staví scény, staví festivalové stánky, cateringy, dodávají techniku a tak dále, celou tu infrastrukturu vystavěnou kolem samotného hudebního vystoupení. Tady je skutečný problém, protože většina těchto lidí pracuje sezonně. Jim se nezrušil jeden festival, ale deset nebo dvacet festivalů najednou. Museli vlastně na nějakou dobu kompletně změnit činnost svého podnikání.

Nechci to nijak zlehčovat, ale zatímco dočasně zavřené restaurace nebo kavárny se po otevření třeba relativně rychle vzpamatují, festivalový průmysl je sezonní, a to je potřeba si uvědomit. My jsme nepřišli o pár měsíců, ale ztratili jsme celý jeden rok.

Dá se na to pro příště nějak připravit?

Neřekla bych. Konec jako takový nejde předem připravovat nebo v plánech zohledňovat. Tuším, že se nějaký festival snažil pojistit asi za milion eur, ale nepovedlo se. Zkrátka nezbývá než dělat pořádně svou práci, vše připravovat a doufat, že něco takového podruhé za sebou nepřijde. Řeknu to velmi upřímně. Když se to stalo jednou, zvládneme to. Pokud by se to stalo druhou sezonu, nepřežijeme. Nezbývá tedy než pevně věřit, že svět sám nespáchá kamikaze.

Mohla byste pro představu říct, jakou finanční ztrátu pro vás znamená letošní zrušený ročník?

První odhady začínají na třiceti milionech (celkový rozpočet ročníku je cca dvacet milionů korun, pozn. red.), ale nedokážu to přesně odhadnout. Stále ještě záleží na mnoha věcech.

Nedávno jste řekla, že festival online dělat nemůžete. Mnohé vaše aktivity se ale do online světa nevyhnutelně přesunuly. Co tedy online dělat lze?

Co se týče online prostoru, velmi aktivní jsme na kanálu naší diskusní platformy Meltingpot. Dvakrát týdně na sociálních sítích najdete rozhovor k aktuální situaci nebo s osobnostmi, které měly letos na festival dorazit. Pak máme Colours TV – zde zase na sociálních sítích nabízíme různé archivní materiály z koncertů a tak dále. Ráda bych ale řekla, že všechny tyto online aktivity vnímám jako pouhou náhražku. Samozřejmě možná budeme v budoucnu v tomto ohledu ještě aktivnější, protože budeme dříve či později pociťovat absenci výraznější zátěže bez festivalu, s festivalovou atmosférou živých koncertů, při kterých se lidé potkají na jednom místě, se to ale nedá srovnávat.

Má tato postpandemická situace i nějaká pozitiva? Nezlepšilo se něco v hudebním průmyslu?

Ano, výrazně rychleji a vstřícněji se samozřejmě vyjednávalo a domlouvalo s hudebními agenty. Obávám se však, že jakmile se příští rok vrátíme do zajetých kolejí, zdrsní se opět i v tomhle. Ale nechci být negativní, třeba si z téhle krize všichni něco odneseme.

Jak jste osobně využila karanténu?

Abych řekla pravdu, prvních čtrnáct dní bylo líbezných. Byl to takový šok, že nikdo vlastně příliš nekomunikoval. Nikdo nic nevěděl, absolutně nebylo jasné, co bude dále, a tak jsme všichni svorně opatrně mlčeli. Nebylo ještě jasné, jestli o festival přijdeme, nebo ne. Člověk najednou nemohl spěchat jednoduše proto, že jsme nikam nemohli. To ovšem brzy skončilo a začalo kolečko nekonečných telefonátů a skypových konferencí, na kterých jsem trávila třeba dvanáct hodin denně. Poslední dny už se všechno zase vrací k normálu. Dále plánujeme, ale nejsme sevřeni nejistotou.

Ráda bych se s vámi vydala také trochu do minulosti. Jaká byla vůbec první akce, kterou jste uspořádala?

Tak to byl festival Folkový kolotoč, na kterém jsem pomáhala. To jsme kdesi na sklonku 70. let. Nicméně já hrozně nerada vzpomínám, abych řekla pravdu.

Orientujete se tedy spíše do budoucna?

Ačkoli jsem sama vystudovaný historik, do vlastní minulosti se vlastně nikdy neohlížím. Nevracím se. Třeba nejlepší festivalový ročník je pro mě vždy ten, který zrovna skončil. Takže určitě, jednak budoucnost a rozhodně také živá přítomnost.

Pamatuji si na ročník 2006, kdy naprosto šíleně pršelo. Rušila se část programu, pořádaly se krizové tiskové konference, chodilo se po paletách v totálním bahně. Osobně na tenhle rok ale vzpomínám nejraději.

To je pravda. Taková situace mi jednou provždy sebrala největší strach z toho, co se stane, když… Co se stane, když naprosto bláznivě prší, už víme. Zjistili jsme totiž, že zkrátka nic. Prostě jedeme dál, třeba jinak, ale jedeme. Překonat takové chvíle a vlastní strach nebo nejistotu je nesmírně uvolňující.

Kdybych za vámi přišla jako mladý nadšenec nebo produkční s tím, že chci uspořádat vlastní festival, co byste mi poradila? Co podle vás nesmí chybět člověku, který chce organizovat festival?

Buďte vášniví. Pro tuhle práci je potřeba si být naprosto jistý, že ji chcete dělat, a pak pro to učinit všechno. Musíte prostě chtít, vášnivě po tom toužit. A samozřejmě se umět nabídnout. Taky bych řekla, že je nesmírně důležité nebát se začít i na pracovních pozicích, které vám takzvaně nevodí. Ono je to totiž jednoduché. Pokud vás to bude opravdu bavit a zůstane vám energie, nasbíráte zkušenosti a dříve či později půjdete nahoru. Schopných lidí totiž nikdy není dost.

Sama jste si takovými pozicemi prošla?

Ano, rozhodně. Vyzkoušela jsem si leccos, ale program mi šel vždy nejlépe.

Umíte si představit, že byste se nevěnovala pořádání festivalu?

Nedovedu si představit, že bych dělala něco jiného než organizování akcí. Je to pro mě naprosto přirozená činnost. Třeba i teď, v dobách karantény, jakmile trochu polevila opatření, ihned jsem doma pořádala takové malé sešlosti. Vždycky jsem pracovala pro lidi, ráda je povzbuzovala k setkávání, ke společnému trávení volného času.

Na co se v blízké době nejvíce těšíte?

Až se všichni sejdeme na schůzi normálně v naší kanceláři. Až všichni přijedou z Prahy, z hor, z chat a vůbec z nejrůznějších míst. Osobní setkání je pro mě nenahraditelné.

Umíte si představit, že byste měli pracovní vztahy jenom online?

Ne, to opravdu nejde. Základní lidská vlastnost je družit se. Mám za to, že se potřebujeme dotýkat, vidět se napřímo, osobně. Něco takového nelze zatím ničím nahradit. Všechen další kontakt, telefonní nebo online, vnímám jako dočasný. Nemůžu se dočkat, až se zase všichni sejdeme u jednoho stolu. Bude to takový nový začátek…

Foto: Jiří Dužár

Seznamte se s profesionály kulturních a kreativních průmyslů z celé republiky, kteří mají co říct, ukázat a čím inspirovat. Příběhy Hrdinů KKP sledujte na webu a sociálních sítích Kreativního Česka a sociálních sítích Ministerstva kultury. Více o vznikající Strategii rozvoje a podpory kulturních a kreativních průmyslů ČR najdete na webu strategiekkp.mkcr.cz.

Článek je součástí projektu Zpracování systému rozvoje a podpory kulturních a kreativních průmyslů Ministerstvem kultury, registrační číslo CZ.03.4.74/0.0/0.0/15_025/0009160.

Další díly seriálu/