Pavla Horáková získala vloni za svůj první samostatný román Teorie podivnosti cenu Magnesia Litera. A pak se jí změnil život. Povídaly jsme si o tom, jaké to je, být dnes spisovatelkou, čemu se věnovala na rezidenci ve Vídni nebo jak ji ovlivnilo téměř devatenáct let práce pro Český rozhlas.

„Celý glóbus se smrskl na čtyři stěny a přes roušku se nedá nadechnout,“ píšeš ve své povídce Znehybnění, kterou 27. března zveřejnil Český rozhlas. Zároveň se v textu lidí ptáš, kde měli touhle dobou být. Kde jsi tedy touhle dobou měla být, Pavlo?

Zrovna teď jsem se měla balit do Maďarska na čtení na čtyřdenním knižním veletrhu. Minulý měsíc mi odpadla cesta na veletrh v Paříži, autorská čtení se postupně ruší. Měla jsem vystupovat na Světu knihy, jet na konferenci do Amsterdamu.

Máš tedy v době koronakrize víc času na psaní?

Na vlastní tvorbu kupodivu vůbec. Na stole mi přistála redakce překladu, která mě plně zaměstnává. Stejně jako další spisovatelé teď píšu spoustu malých útvarů na objednávku. Český rozhlas mě oslovil kvůli povídce, kterou zmiňuješ, už jsem vyplňovala dvě ankety na téma spisovatel v karanténě, natáčela videorozhovor a čtení, psala ranní úvahu k aktuálnímu tématu pandemie. Pořád natáčím nějaká videa – zdá se to jako maličkost, která zabere sotva pár minut, ale není to tak. Musím si promyslet text, nachystat scénu, natočit video, sestříhat ho, uploadovat. Připadám si jako Youtuberka. Ale k psaní jako takovému jsem se vůbec nedostala.

Jaké to tedy je, být spisovatelem v karanténě?

Málokdo je v Česku spisovatelem na plný úvazek. Nebudeme na tom tedy o tolik hůře než předtím. Jiné je to samozřejmě v knižním průmyslu jako takovém. Překladatelům, nakladatelům, knižním grafikům, těm všem se mění trh pod rukama. Bohužel zrovna v době, kdy jsme se radovali, jak nám knižní kultura konečně vzkvétá.

Spisovatelé jsou teď vidět. Natáčejí videa doslova ve svém obýváku, přinášejí nové online povídky, vyjadřují se ke stavu světa, reflektují jej. Občas teď zaznívá, že tvůrčí profese jsou zbytečné, ale buďme upřímní, pokud jste doma v karanténě bez práce, k čemu se obracíte? Koukáte na seriály, které někdo napsal, čtete knihy, které někdo napsal. Chci tím tedy říct: ano, mrzí mě, že nedokážu tenhle stav využít pro práci na románu, ale uvědomuju si, že je nás potřeba jinde. A ráda napíšu další krátkou povídku na objednávku pro rozptýlení lidí v karanténě nebo pro dobročinné účely. Navíc doufám, že až budu stará a nemohoucí, tak tyhle texty třeba přidám do nějaké sbírky povídek. 

To mi připomíná tvůj rozhovor pro ArtZónu České televize. Na otázku, o čem sníš, jsi odpověděla takto: „Že se vykašlu na všechny špatné kšefty a budu dělat to, co chci.“ Řídíš se tím? A co všechno patří dnes ke tvé „spisovatelské kariéře“?

Tohle předsevzetí si připomínám pořád. Jsou ale věci, na které se nedá říci ne. Když mi teď odpadly veškeré pracovní cesty, mám teoreticky více času, navíc v době, kdy jsou lidé bez práce, není vhodné si přehnaně vybírat a nabídky odmítat.

Značnou část času jinak obvykle trávím besedami. Dříve jsem si to ani nedokázala představit, ale ještě pořád mě baví mluvit s lidmi. Začínala jsem jako autorka knih pro děti a to je něco zcela jiného. Děti čekají, že je zaujmeš. Pozornost si musíš poctivě vydřít, a pokud nejsi klaun, bláznivý performer, muzikant s kytarou nebo nemáš vtipný převlek, budeš to mít těžké. Dospělé publikum je samozřejmě jiné.

Ať už člověk chce, nebo nechce, jakmile vstoupí do veřejného prostoru, začnou se lidi vyjadřovat k jeho osobě. Jako taková řekněme céčková celebrita se s tím setkávám častěji, než bych čekala. Chodí mi pochvalné zprávy a e-maily, pozvánky na kávu, hodnocení vlastní osobnosti, sem tam urážky, rychlé soudy na základě nějaké mojí veřejné prezentace. Tohle je pro mě zajímavá zkušenost. Na druhou stranu, stále jsem nedostala žádný perverzní návrh nebo fotku. Takže už se trochu vymykám statistikám. Lidi mě soudí, hodnotí, komentují, ale v zásadě jsou slušní. Alespoň zatím.

Možná v nich vzbuzuješ pocit jisté serióznosti a intelektuální nadřazenosti. Přece jen jsi svou knihu Teorie podivnosti sama komentovala s nadsázkou jako „červenou knihovnu pro holky s červeným diplomem“. Navíc se umíš dokonale vyjadřovat, jsi „vymluvená“ za těch neuvěřitelných devatenáct let, co pracuješ pro Český rozhlas. Co všechno ti tahle práce dala?

To se asi budeme muset vrátit na začátek. Můj vztah s Českým rozhlasem začíná v roce 1983, kdy jsem nastoupila do Dismanova rozhlasového dětského souboru, který vychovává děti pro rozhlasovou práci, ale obecně je zkrátka formuje a vzdělává. Nejsem nejzářnější příklad, ale tímhle souborem v mé generaci prošli třeba Markéta Daňhelová, Radim Špaček, Pavel Novák nebo Tereza Pergnerová. Prostě lidi, kteří se bohatě uplatnili v audiovizi.

K rozhlasu mám navíc osobní vztah, stejně jako matka hlavní postavy Teorie podivnosti zde celý život pracovala moje maminka, za kterou jsem docházela. Později jsem vystudovala překladatelství a serbistiku. Ihned po škole jsem nastoupila na doktorát na serbistice, který mě zrovna nenaplňoval. Jak se asi dalo čekat, netušila jsem, co bych s ním dělala. Tou dobou vyhlásila anglická redakce konkurz na nové redaktory. Okamžitě jsem ucítila obrovskou příležitost. Celou vysokou školu jsem poslouchala BBC, abych si promrskávala angličtinu. Na velmi krátkých vlnách tenkrát na stejné frekvenci vysílala právě anglická redakce Českého rozhlasu. Dodnes si pamatuju výběrové řízení. Konalo se 11. září 2001.

Jak to pokračovalo?

Na doktorát jsem se vykašlala a nastoupila do zahraničního vysílání rozhlasu. Měla jsem vystudovanou angličtinu a absolutně žádnou novinářskou praxi. Ale byla to skvělá škola. V osm ráno přijdeš do práce a v jednu musíš mít hotový příspěvek v angličtině, se dvěma rozhovory a vysvětlenou komplexní problematikou, tak aby jí rozuměl posluchač na druhém konci světa, který možná o České republice slyší poprvé.

Rozhlas mě naučil klást důraz na absolutní srozumitelnost, doslovnost a sevřenost sdělení bez dvojsmyslů, emocí a názorů. Byla to největší škola nejen psaní, ale i myšlení.

Po šesti letech jsem zjistila, že dál nerostu. Narazila jsem na svůj strop. Strop toho, co mi může dát česká politika, i toho, co já mohu dát zpravodajství. Odešla jsem na volnou nohu a dále působila jako spolupracující externistka.

V roce 2012 mě pak oslovil Jiří Kamen, abych připravovala každých čtrnáct dní výběr z anglosaského tisku pro Víkendovou přílohu stanice Vltava. A to dělám dodnes. Vybírám zajímavé texty z New York Times, Guardianu a tak dále. S panem Kamenem jsme připravili také Polní poštu, cyklus vysílaný k výročí začátku a konce první světové války.

Poslední dobou pracuju na projektu České knihy, které musíte znát, zaměřeném na propagaci českých knih do zahraničí, v jazycích zahraničního vysílání Českého rozhlasu. Seznam knih vzniká ve spolupráci s Českým literárním centrem a Českými centry. Já mám na starosti scénář v angličtině a češtině, ten si potom upravují ostatní jazykové mutace. Výsledkem jsou tříminutová videa, která seznamují posluchače a diváky na sociálních sítích s klasikou jako Babička nebo Válka s mloky, ale i s díly současné literatury, jako je třeba Druhé město od Michala Ajvaze.

Ještě než se zavřely hranice, stihla jsi na počátku letošního roku absolvovat rezidenční pobyt ve Vídni, respektive v tamější muzejní čtvrti MuseumsQuartier. Na čem jsi tam pracovala?

Vídeň byla šťastná náhoda. O stipendium jsem zkoušela žádat už podruhé. A tentokrát to vyšlo. Částečně proto, že jsem v projektu uvedla, jak chci pracovat s paměťmi mé prababičky, která jako děvče ze Slovácka do Vídně jezdila na návštěvu za sestrami, částečně asi proto, že jsem mezitím získala cenu Magnesia Litera. Kdo ví.

Až tam mi došlo, jak byla Vídeň v životě mé prababičky důležitá, přestože jsem paměti, které po sobě zanechala, v minulých letech četla mnohokrát. Ve Vídni strávila jako čtrnáctiletá půl roku, později tam jezdila za příbuznými. Vyhledala jsem si lokality, o kterých psala. Navštěvovala jsem místa, která zmiňovala, hledala domy, které už nestojí, procházela se galeriemi a muzei. Podstatné je, že k jejím pamětem přistupuju jako k textu, bez ohledu na to, že je to moje rodina. Vnímám ji jako vypravěčku, jako literární postavu, kterou doplním ještě jednou ženskou postavou, tentokrát ze současnosti. Text chci uchopit jako dvě mapy, dva překrývající se světy, ten tehdejší a dnešní.

Prababička pocházela z Kozojídek u Veselí nad Moravou. Z jejích pamětí je patrné, že tamní lidé nevnímali jako své centrum Prahu, ale blíže měli k Vídni, se kterou je spojovaly ekonomické, náboženské i rodinné vazby. Původní název knihy zněl Z Kozojídek Kača, ale pokud chci oslovit i rakouské čtenáře, musím asi vymyslet srozumitelnější a přitažlivější titul.

Samozřejmě velkou ironií osudu je doba, ve které na knize pracuju. Pamatuju si, jak jsem se ve Vídni rozplývala nad tím, kterak se Evropa za těch sto let změnila. Svobodně cestujeme a k překročení hranic nám stačí občanka, kterou ve vlaku stejně nikdo nekontroluje. No a týden po mém návratu se uzavřely hranice. Moje téma proměny středoevropského prostoru a uzavírání a otevírání hranic tak dostalo zcela nový rozměr.

Patnáct let jsi v červenci jezdila na filmový festival v Karlových Varech jako překladatelka. Co budeš dělat letos v létě?

Ještě stále mám domluvené nějaké další akce, třeba dílnu tvůrčího psaní na festivalu ProART v Brně. Jak ale víme, všechno se teď mění. Celý srpen každopádně strávím v Opočně, v rodišti mého otce, kam jezdíme každý rok s celou rodinou. Než nastala pandemie, podala jsem si také žádost o tvůrčí stipendium do Iowy, které mělo začít poslední den v srpnu. Něco takového se teď ale zdá mírně řečeno nereálné.

Na závěr bych se chtěla ještě trochu dotknout toho, jak skutečně píšeš. Věnuješ se různým formátům. Dětské knihy, román, zpracování historické korespondence. Mohla bys nějak popsat metodu svého psaní a případně to, jak se liší u jednotlivých žánrů?

Vždy pracuju stejně. Naučila jsem se to z novinářské praxe, kde jsem ani neměla jinou možnost. Ráno sedíš u čistého stolu a do pár hodin musíš utvořit ucelenou reportáž a poslat ji do světa. Pokaždé jsem rychle nashromáždila všechny informace, nahrála rozhovory. Struktura příběhu se mnohdy vynoří sama z rešerší, pointa vyvstane ze samotné vnitřní logiky materiálu. Podobně píšu dodnes i beletrii.

Co máš na psaní vůbec nejraději?

Ponoření se do fikčního světa, do příběhu samotného. Možná bych to přirovnala k hraní videoher. Nasadím si 3D brýle, chodím tím světem a koukám se kolem sebe, protože ten svět už někde existuje. Když vyprávím, tak si nevymýšlím, spíš mám pocit, jako bych se rozpomínala na to, jak to tenkrát bylo. Každá postava má svoje vlohy a vstupní parametry. Jak se zachová, je součástí vnitřní logiky oné bytosti, ne moje fabulace. Je to takový pasivně aktivní svět, do kterého se vracím po běžném denním provozu. Zavřu za sebou okolní svět a vpluju do prostoru, který funguje i beze mě. Já se v něm jen pozorně rozhlížím a hledám, co bych ještě měla vidět.

Co bys dělala, kdybys nebyla spisovatelkou?

Asi bych dál pracovala v rozhlasovém zpravodajství a byla zatrpklá, že jsem uvízla v profesní rutině, která mě už nenaplňuje. Byla bych protivná a cítila vnitřní přetlak. Věděla bych, že uvnitř mě něco hoří a ten plamen se musí dostat ven…

Foto: Jiří Dužár

Seznamte se s profesionály kulturních a kreativních průmyslů z celé republiky, kteří mají co říct, ukázat a čím inspirovat. Příběhy Hrdinů KKP sledujte na webu a sociálních sítích Kreativního Česka a sociálních sítích Ministerstva kultury. Více o vznikající Strategii rozvoje a podpory kulturních a kreativních průmyslů ČR najdete na webu strategiekkp.mkcr.cz.

Článek je součástí projektu Zpracování systému rozvoje a podpory kulturních a kreativních průmyslů Ministerstvem kultury, registrační číslo CZ.03.4.74/0.0/0.0/15_025/0009160.

Další díly seriálu/